Společná ložnice je kompromis. Jeden usíná při zapnuté televizi, druhý potřebuje ticho a tmu. Jeden vstává o půl šesté, druhý by nejraději spal do devíti. Nejde o to, kdo má pravdu, ale najít uspořádání, které nebude nikoho pravidelně budit ani dráždit. Začněte tím, že si oba sednete a napíšete, co vám skutečně vadí. Ne obecně „špatně se vyspím“, ale konkrétně: světlo z chodby, hluk z ulice, partnerovo obracení, ranní budík. Teprve z tohoto seznamu vzniká půdorys ložnice.

Zásadní je oddělit světelné režimy. Pokud jeden čte a druhý spí, potřebujete dvě samostatná světla s vlastním ovládáním, ideálně směrovatelná a s teplým spektrem. Vyplatí se věnovat pozornost správnému nastavení čtecí lampičky, protože špatně nasměrované světlo oslní i toho, kdo leží vedle. Lampička by měla svítit na stránku, ne do prostoru. Stejně tak noční osvětlení pro cestu na toaletu volte jako slabé, ideálně oranžové nebo červené, které nenarušuje melatonin.

Druhý problém bývá zvuk a pohyb. Pokud jeden z vás spí lehce, pomůže oddělená lůžka nebo alespoň dvě samostatné matrace v jedné posteli. Při každém pohybu se přenáší méně vibrací. Zvažte i dvě přikrývky místo jedné velké — každý si reguluje teplotu podle sebe. Ušní špunty nejsou projev slabosti, ale praktická pomůcka. Bílý šum nebo ventilátor přehluší ranní provoz i partnerovo vstávání. Nábytek umístěte tak, aby postel nestála přímo u dveří a aby mezi vámi a zdrojem hluku byla alespoň jedna plná stěna.

Nakonec si nastavte pravidla pro ranní a večerní režim. Ten, kdo vstává dřív, si připraví oblečení už večer a budík dá na vibrace nebo pod polštář. Ten, kdo usíná později, používá sluchátka a čte na tabletu s tlumeným jasem. Kompromis neznamená, že se jeden podřídí druhému, ale že oba uděláte malé ústupky, které ve výsledku prospějí oběma. Ložnice má sloužit spánku, ne hádek o světlo a hluk.